Americká vláda se stále více obrací k umělé inteligenci, aby přetvořila svůj přístup ke globální diplomacii a řešení konfliktů, což má zásadní dopad na strategii národní bezpečnosti.
Ve Futures Lab při Centru pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) ve Washingtonu D.C. průkopnicky využívají výzkumníci aplikace AI v diplomatické praxi s podporou z Úřadu pro digitální a umělou inteligenci Pentagonu. Laboratoř experimentuje s velkými jazykovými modely jako ChatGPT a DeepSeek při řešení složitých otázek války a míru, čímž překračuje tradiční diplomatické využití AI v psaní projevů a administrativě.
Jednou z klíčových iniciativ laboratoře je projekt „Strategic Headwinds“, který ukazuje potenciál AI při mírových jednáních. Program vznikl trénováním AI modelů na stovkách historických mírových smluv a současných zpravodajských článcích popisujících vyjednávací pozice v konfliktu na Ukrajině. Systém identifikuje možné oblasti shody, které by mohly vést k příměří, a nabízí diplomatům datově podložené vhledy, které by jinak mohly zůstat skryté.
„Možná nakonec budou AI samy zahajovat jednání... a lidský vyjednavač řekne: ‚Dobře, teď doladíme poslední detaily,‘“ naznačuje Andrew Moore, hostující senior fellow v Center for a New American Security, který si představuje, že AI nástroje budou jednou simulovat zahraniční lídry a pomáhat diplomatům testovat reakce na krize.
Tyto technologie však čelí významným omezením. Andrew Reddie, zakladatel Berkeley Risk and Security Lab, varuje před informační asymetrií: „Odpůrci Spojených států mají velkou výhodu, protože my zveřejňujeme vše... a oni ne.“ Tento rozdíl v transparentnosti by mohly využít státy s méně otevřeným informačním prostředím.
Odborníci také upozorňují, že AI systémy mají potíže s novými, bezprecedentními situacemi. „Pokud si skutečně myslíte, že vaše geopolitická výzva je černá labuť, AI nástroje vám nebudou k užitku,“ poznamenává Reddie a zdůrazňuje závislost AI na historických vzorcích.
Ministerstva obrany a zahraničí provádějí vlastní experimenty s AI, což signalizuje širší institucionální posun směrem ke „výpočetní diplomacii“. Benjamin Jensen z CSIS uznává, že tyto systémy potřebují speciální trénink pro pochopení diplomatického jazyka, a uvádí případy, kdy AI modely komicky nepochopily pojmy jako „odstrašení v Arktidě“.
Jak tyto technologie dozrávají, čeká tvůrce politik zásadní rozhodnutí o roli AI v americké zahraniční politice: stane se nepostradatelným diplomatickým asistentem poskytujícím jemné vhledy, nebo jen dalším digitálním nástrojem s omezenou praktickou hodnotou? Odpověď pravděpodobně ovlivní americkou diplomatickou strategii na desetiletí dopředu.