Mezinárodní výzkumný tým vedený paleogenetičkou profesorkou Verenou Schünemann dosáhl pozoruhodného průlomu v porozumění jedné z nejničivějších pandemií historie, když zrekonstruoval první švýcarský genom viru chřipky z roku 1918.
Vědci využili více než sto let starý vzorek viru z formalínem fixovaného preparátu uloženého v Lékařské sbírce Univerzity v Curychu. Vzorek pocházel z osmnáctiletého pacienta, který zemřel během první vlny pandemie v červenci 1918 a byl podroben pitvě.
"Je to poprvé, co máme k dispozici genom chřipky z pandemie 1918–1920 ze Švýcarska," vysvětluje profesorka Schünemann. "Otevírá to nové pohledy na dynamiku toho, jak se virus na počátku pandemie v Evropě adaptoval."
Genetická analýza odhalila, že švýcarský kmen již nesl tři klíčové adaptace na člověka, které v populaci viru přetrvaly až do konce pandemie. Dvě z těchto mutací učinily virus odolnějším vůči antivirové složce lidského imunitního systému – zásadní bariéře bránící přenosu ptačích chřipkových virů ze zvířat na člověka.
Na rozdíl od adenovirů, které mají stabilní DNA, nesou chřipkové viry svou genetickou informaci v podobě RNA, která se rozpadá mnohem rychleji. "Starověká RNA se dochovává po dlouhá období pouze za velmi specifických podmínek. Proto jsme vyvinuli novou metodu, která zlepšuje naši schopnost získávat staré fragmenty RNA z takových vzorků," vysvětluje Christian Urban, hlavní autor studie.
Tento průkopnický výzkum ukazuje, jak pokročilé nástroje pro genomovou analýzu poháněné umělou inteligencí revolučním způsobem mění naše chápání historických patogenů. Zkoumáním genetických vlastností, které činily virus z roku 1918 tak smrtícím, získávají vědci zásadní poznatky pro prevenci a reakci na budoucí pandemické hrozby. Nově vyvinutá metoda nyní umožňuje rekonstruovat další genomy starověkých RNA virů a ověřovat pravost získaných fragmentů RNA.
Zjištění z této studie budou mít zvláštní význam pro zvládání budoucích pandemií. "Lepší pochopení dynamiky toho, jak se viry v průběhu pandemie dlouhodobě adaptují na člověka, nám umožňuje vytvářet modely pro budoucí pandemie," poznamenává profesorka Schünemann. Tento interdisciplinární přístup, který kombinuje historicko-epidemiologické a genetické přenosové vzorce, vytváří důkazní základnu pro výpočty, jež mohou pomoci předvídat a zmírnit budoucí epidemie.