Výzkumníci z University of Bristol představili průlomový přístup v oblasti sociální robotiky, který čerpá inspiraci z hipoterapie a může zásadně proměnit způsob, jakým roboti interagují s lidmi v terapeutickém prostředí.
Tým vedený Ellen Weirovou z Fakulty vědy a inženýrství v Bristolu zjistil, že terapeutické roboty by neměly fungovat jako pasivní společníci, ale jako aktivní spolupracovníci podobně jako terapeutičtí koně. Tito roboti jsou navrženi tak, aby odmítali interakci, když je uživatel ve stresu nebo rozrušený, a pozitivně reagovali pouze tehdy, když člověk projevuje klid a emoční regulaci.
Studie, která byla prezentována na konferenci CHI '25 o lidských faktorech v počítačových systémech v Jokohamě, zpochybňuje tradiční filozofii návrhu sociálních robotů. Současné modely obvykle kladou důraz na poslušnost, předvídatelnost a pohodlí uživatele, ale výzkumníci doporučují, aby terapeutické roboty měly větší autonomii místo jednostranného projevování přátelství a podřízenosti.
Inovace vychází z hipoterapie (Equine-Assisted Interventions, EAIs), kde lidé komunikují s koňmi prostřednictvím řeči těla a emoční energie. V těchto terapiích kůň odmítá pokyny člověka, pokud k němu přistupuje s napětím nebo emoční rozladěností. Když je člověk klidný, jasný a sebevědomý, kůň reaguje pozitivně. Tento efekt „živého zrcadla“ pomáhá účastníkům rozpoznat a upravit své emoční stavy, což zlepšuje jejich vnitřní pohodu i sociální interakce.
Projekt představuje významný pokrok v technologii léčby duševního zdraví. Tým vedený Weirovou se inspiroval EAIs, což jsou dobře zavedené doplňkové metody kombinující fyzickou aktivitu s kognitivní stimulací. Tyto intervence jsou zvláště cenné pro osoby s PTSD, traumatem nebo autismem, které mají potíže s tradičními verbálními terapiemi.
Tento přístup má transformační potenciál pro robotickou terapii, protože pomáhá uživatelům rozvíjet sebereflexi a schopnost regulace emocí. Mimo terapeutické využití by tento koncept mohl ovlivnit i další oblasti lidsko-robotické interakce, například trénink sociálních dovedností, emoční koučink nebo zvládání stresu na pracovišti. Klíčovou otázkou zůstává, zda roboti dokážou skutečně napodobit – nebo alespoň doplnit – emoční hloubku interakcí mezi člověkem a zvířetem.
Weirová podotkla, že kromě terapie má tento koncept širší využití, protože emočně responzivní roboti by mohli být použiti ve vzdělávání, podpoře duševní pohody na pracovišti nebo při nácviku sociálních dovedností pro osoby s neurodiverzními podmínkami. Ačkoliv není jasné, zda roboti dokážou skutečně nahradit emoční hloubku interakcí mezi člověkem a zvířetem, výzkumníci věří, že by mohli sehrát smysluplnou roli v podpoře emoční pohody, zejména v prostředích, kde není tradiční terapie dostupná.